Vysokoškolský učitel Ƶ George Hays se objevil v českém médiu iDnes
Anglo-American University congratulates Professor George Hays II, Ph.D., Dean of the School of International Relations and Diplomacy, for being featured in iDnes.cz. His interview, which can be found below translated into English or as the original in Czech, highlights his career and life that brought him to Prague.
"Život v Česku mi dává jistoty, říká americký učitel. Studenty rád učí i v hospodě"
Studoval na pěti univerzitách ve třech zemích, nakonec se ale usadil v Praze, kde na jedné z mezinárodních vysokých škol přednáší zahraniční vztahy a diplomacii. Využít se přitom snaží toho nejlepšího z amerického i českého vzdělávacího systému. „Studentům se snažíme vštípit široké všeobecné vzdělání předtím, než se ponoří do specializace,“ říká George Hays.
Narodil se a vyrostl v americkém Ohiu, kam se dodnes snaží alespoň jednou ročně vracet. Jeho život ale nabral nečekaný směr už v roce 2002.
„Během středoškolského výměnného pobytu na Slovensku jsem totiž potkal svou budoucí manželku. Tehdy jsem se ještě vrátil domů do USA, ale – i když to zní asi pateticky, láska byla silnější, takže jsem se do střední Evropy vrátil a již zde zůstal,“ říká Geogre Hays.
Dnes s rodinou žije v Praze a působí jako vysokoškolský učitel.
Jaký byl váš první dojem z Evropy, když jste sem přijel jako student střední školy?
Je těžké oddělit dobu mé cesty od tehdejších událostí. Moje první dojmy z Prahy, kde jsem přestupoval na letu z USA do Košic v roce 2002, se pojí s pilotem letadla, který přelétal nad městem a ukazoval škody po povodních – přilétal jsem totiž právě v srpnu, v době největších záplav. Jeden z prvních dojmů z Evropy, které si pamatuji, byl, jak blízko u sebe všechno bylo. Nemohl jsem uvěřit, že z okraje jedné vesnice je vidět na druhou – nejen kvůli vzdálenosti, ale i proto, že mezi nimi nebyl žádný les. V Ohiu jsou od sebe města a vesnice mnohem dál, často mezi nimi leží rozsáhlé lesy.
Jaký dojem na vás udělali zdejší lidé?
Všichni byli velmi společenští a otevření, ale měl jsem potíže rozumět, co se děje, kvůli jazykové bariéře. Neuvědomoval jsem si, jak hluboká ta bariéra je – připadal jsem si znovu jako malé dítě, které se učí mluvit a dorozumívat. Moje hostitelská rodina byla velmi laskavá, každý den večer jsme si spolu sedli, povídali si o tom, jaký jsme měli den, a ke vzájemnému porozumění používali velký překladový slovník.
Zavítal jste na Slovensko, ovšem ne do Bratislavy, jak by se asi dalo předpokládat, ale do Spišské Nové Vsi. To je hodně atypické. Jak na to došlo?
Oblast v Ohiu, odkud pocházím, má velkou českou a slovenskou komunitu. V mém rodném městě měl místní Rotary klub výměnný program, který vedl rodinný přítel, jehož prarodiče pocházeli ze Spišské Nové Vsi. Po skončení studené války rozšířil program právě tam. Když jsem dospíval, rodiče mi kladli na srdce, že „musím cestovat“ a poznávat svět. A když na to došlo, jel jsem právě do Spišské Nové Vsi – a na tamním gymnáziu, kam jsem chodil, jsem trávil hodně času s jednou spolužačkou, která uměla velmi dobře anglicky, takže jsme si mohli skutečně povídat. Nakonec se stala mojí přítelkyní.
Jaké ta láska měla pokračování?
Po výměnném pobytu jsem se samozřejmě vrátil domů do Ohia. Ale ne nadlouho. Chtěli jsme být spolu. Takže jsem se, jak se říká, „vrátil na místo činu“ – nejdřív do Bratislavy, kde jsem studoval na univerzitě bakalářský program. Navazující magisterské studium jsme už oba absolvovali v Praze. Později jsme se zasnoubili, vzali se a začali tu žít společný život.
Jaké vnímáte největší rozdíly? Co vám tu vyhovuje?
Život v Česku je super a pro rodinu to platí jakbysmet. Mít jistoty, co se týče péče o děti, dostupnosti zdravotní péče, bezpečnosti, ale třeba i takových drobností, jako je doprava do práce – to je úžasné.
Na co jste si naopak musel zvyknout?
Možná to bude znít trochu divně, ale musel jsem si zvyknout na menší prostor. Je opravdu těžké vyjádřit slovy, jak obrovské vzdálenosti jsou v USA mezi jednotlivými městy a jaký to má dopad na budování komunit.
Taky pro mě bylo náročné zvyknout si na roli cizince – kulturní rozdíly, nutnost neustále sledovat dokumenty a vynakládat spoustu energie jen na to, abych tu mohl legálně existovat. Ta obrovská byrokracie, to pro mě byla opravdu těžká zkouška.
Dlouho mi rovněž chybělo jídlo, na které jsem byl od malička zvyklý, ale mnoho věcí se sem už dostává. A chybí mi také drobnosti spojené se svátky a tradicí – třeba vyzdobené domy o Halloweenu nebo Vánocích. Nejvíc mi ale schází možnost vyjadřovat se naplno ve všech odstínech jazyka – nuance, vtipy, metafory.
Pracujete jako vysokoškolský učitel. Plánoval jste od začátku akademickou kariéru, nebo to přišlo náhodou?
Když jsem byl dítě, chtěl jsem být astronautem a byl jsem posedlý matematikou a vědou. Jenže v 11 letech jsem měl vážnou nehodu – frakturu lebky a otok mozku – a lékaři mi řekli, že astronautem určitě nikdy moc být nebudu.
Na střední škole jsem zase chtěl být právníkem, ale maminka, která je právnička, mi řekla, že s mou povahou bych spíše strávil víc času ve vězení za pohrdání soudem než v soudní síni. Takže jsem si musel najít jinou cestu.
Takže na co padla volba?
Zvolil jsem si filozofii, která mi z počátku šla velmi dobře. Chtěl jsem v ní pokračovat až na doktorát. Pak jsem ale potkal svou budoucí manželku – Evropanku studující mezinárodní vztahy. Změnil jsem obor, abychom měli víc společných témat, přestěhoval se za ní do Evropy a díky ní jsem tu nakonec začal i kariéru akademika.
Studoval jste celkem na pěti univerzitách ve třech zemích — jak byste popsal hlavní rozdíly mezi americkým a českým vzdělávacím systémem?
To je těžká otázka, protože záleží na době, místě i oboru. Obecně bych řekl, že síla amerického systému spočívá v jeho šíři – musíte absolvovat mnoho předmětů z různých oblastí přírodních i společenských věd – a v metodě výuky, kde je důležitější schopnost argumentovat než memorovat. Český systém je silný v hloubce – od začátku se zaměřuje na jeden obor a jde v něm skutečně do hloubky. Americký model rozvíjí obecné kritické myšlení a řešení problémů, zatímco český klade důraz na specializované znalosti.
Co by se mohly české univerzity naučit od amerických, a naopak?
Myslím, že oba systémy jdou někdy až příliš daleko ve svých přístupech – a proto si tolik vážím přístupu, který praktikujeme na Anglo-American University, kde se snažíme oba pohledy na výuku spojit. Studentům se snažíme vštípit široké všeobecné vzdělání předtím, než se ponoří do specializace. Zároveň jdeme v teorii, metodologii i praktické aplikaci dál, než je běžné na amerických školách. Kombinace těchto dvou přístupů je za mě mimořádně cenná.
Podívejme se na to i z druhé strany. Jaké jsou podle vás největší rozdíly v přístupu studentů tady a v USA?
Pokud si vypůjčím k příkladu obor mezinárodních vztahů, který učím zde v Praze, je to proti USA úplně jiný svět. Zaprvé, prostředí je zde opravdu mezinárodní a je cítit, že jednotlivé kultury se navzájem obohacují – máme tu desítky národností z celého světa, což samo o sobě přináší obrovskou hodnotu. Za druhé, cestování je zde dostupné a snadné, ať už v rámci České republiky nebo celého regionu – studenti tak mají šanci poznat osobně různé kultury, zažít různé události. Někteří moji studenti třeba vyrazili jen na víkend do Srbska sledovat studentské protesty. Za třetí, Praha nabízí množství příležitostí: stáže v nadnárodních firmách, neziskových organizacích či NATO – to všechno v srdci Evropy. To jsou zkušenosti, které jsou v USA velmi těžko dosažitelné.
Dá se ideálně skloubit to nejlepší z obou vzdělávacích světů?
Troufnu si říct, že se nám to daří. Naši studenti se učí více do hloubky než v USA, ale zároveň se od začátku učí i kriticky přemýšlet, debatovat a rozvíjet se napříč obory. To na mnoha českých školách, domnívám se, stále není běžné. Důležitá je i velikost tříd – malé skupiny umožňují vytvářet pevnější vztahy mezi studenty a vyučujícími, což podporuje komunitu i hlubší akademické zapojení.
Je o vás známo, že často využíváte při výuce i neotřelé metody. Například často propojujete film a politiku. Jak vás napadlo dívat se na mezinárodní vztahy skrze film?
V roce 2004, když jsem studoval v Bratislavě, pořádal americký profesor z programu Fulbright filmové večery v malém kině. Jeden z filmů, které promítal, byl The Quiet American (Tichý Američan). Film mě naprosto pohltil. Když jsem se vrátil do USA, chtěl jsem se na něj podívat v klidu znovu, ale nemohl jsem ho nikde sehnat.
Nakonec jsem našel starší verzi z 50. let, později i novější z roku 2002, a sledoval jsem je po sobě. Byl jsem překvapen, jak moc se liší. Zjistil jsem, že nová verze byla dokončena těsně před 11. zářím 2001. A protože po útocích se změnilo vnímání Ameriky, film, v němž Američan není kladnou postavou, nebyl v USA uveden. To mě přimělo přemýšlet, jak se mění představa „těch hodných“ v kultuře.
A jak jste na to šel a co jste zjistil?
Začal jsem analyzovat válečné filmy a zjistil jsem, že každý hollywoodský válečný film o americkém konfliktu měl podobnou strukturu příběhu. V těchto filmech nešlo o klasické „my proti nim“, tedy o střet Spojených států s nepřátelskými silami, ale o příběhy, kde proti sobě stáli vždy dva Američané, zatímco samotná válka a zahraniční nepřítel tvořili jen kulisu. Každý z těchto filmů tak poukazoval na rozkol v americké identitě – na to, že skutečným protivníkem byl jiný Američan.
Díky tomu jsou filmy i mezinárodní vztahy do jisté míry „meta“ zkušeností – ukazují nejen události samotné, ale i to, jak byly v době vzniku filmu vnímány a jaké pohledy tehdy společnost považovala za přijatelné. Skvělým příkladem je Rambo III, kde Rambo bojuje po boku mudžáhidů proti Sovětům v Afghánistánu. Ten film je sice příšerná podívaná, ale výborně zachycuje tehdejší vnímání konfliktu.
Vy ale jdete ještě dál, řečeno s trochou nadsázky – za hranice školy. A to v rámci projektu nazvaného Professors in the Pub. Znamená to, že se se studenty scházíte v hospodě?
Takhle řečeno to nezní úplně dobře, ale v zásadě ano. Jde o akci, která probíhá pravidelně jednou za měsíc.
Proč? Nejde všechno probrat v učebně?
Teď jste si na tu otázku trochu již odpověděla. Učebna ve škole je velmi formální prostředí, kde existuje jasná hierarchie – profesor je často nadřazen, hodnotí a určuje pravidla. Studenti se tak často soustředí víc na známky než na skutečné přemýšlení. Když se výuka přesune mimo tuto formálnost, bariéry mizí. V projektu Professors in the Pub jde čistě o diskuzi. Nejsou žádné úkoly, známky ani „autority“. Studenti se setkávají napříč obory i školami, vždy se zapojí i více kantorů, kteří zastávají různé názory. Vzniká tak skutečně otevřené, respektující a inspirativní prostředí – to nejlepší, co může akademická půda nabídnout.
Co vás na výuce a práci s mladými lidmi nejvíc baví?
Jsou to dvě strany jedné mince. Na jedné straně je úžasné sledovat, jak se student rozvíjí, překonává překážky a roste. Je skvělé být u toho, když mu „docvakne“ nový koncept – když se mu „rozzáří“ oči v okamžiku, kdy něco poprvé opravdu pochopil. Na druhé straně je stejně cenné, když student podobný moment přinese vám – když se v diskuzi zamyslíte jinak a najednou vidíte věc z nové perspektivy. Tohle oboustranné objevování je pro mě na celé výuce to nejlepší.
Kde vás najdeme, když zrovna neučíte?
Když nejsem v práci, trávím čas s manželkou a dětmi. Během sezony sledujeme online baseball, fandím Cleveland Guardians. A také často grilujeme či pracujeme na zahradě. Když mám chvilku pro sebe, rád čtu nebo se podívám na nějaký film.
Existuje film nebo kniha, ke které se neustále vracíte?
Popravdě, výběr filmů u nás doma dnes určují spíše děti. S knihami je to samozřejmě jiné. Znovu a znovu se vracím ke třem. Jednou je Nadace od Isaaca Asimova – první díl trilogie je skvělou analogií vývoje západní civilizace po pádu Říma, celá série je fascinující. Další je Command and Control od Erica Schlossera, makrohistorie vývoje amerického jaderného programu spojená s mikropříběhem jedné konkrétní havárie. Kniha ukazuje, jak propojené jsou dějiny vědy, politiky a moci – a je zároveň děsivá i osvětová. A tou třetí je The Demon in the Machine od Paula Daviese, která propojuje filozofii, termodynamiku, počítačovou vědu, chemii a biologii při zkoumání původu života. Je krátká, ale zásadní – po jejím přečtení už se na svět díváte jinak.